Nebyla jsem vždy v místě, kde jsem dnes. Prošla jsem si úzkostmi, vracejícími se nemocemi, karcinomem ve vlastním těle, vyčerpáním, perfekcionismem i pocitem, že nejsem dost. Dlouho jsem žila odpojená sama od sebe — od těla, emocí i vlastních potřeb.

Od roku 2018 se věnuji práci s tělem, myslí a emocemi. Jsem certifikovaná v mnoha směrech, ale upřímně — tituly pro mě nejsou důležité. To, co skutečně chci přinášet, je hluboké porozumění. Nejen naučené, ale prožité. Zároveň svou práci a vliv na ostatní beru velmi vážně — sama jsem se setkala s lidmi, kteří by svou práci v těchto oblastech rozhodně dělat neměli, a přesto ji dělají. Jelikož jsem prošla mnoho o trauma-informovaném přístupu, jsem si vědoma toho, jak neuvážené zacházení s klienty může dopadnout. Nikdy bych nešla řešit něco, na co nemám certifikaci nebo se na to necítím. Ráda v těchto případech doporučím schopné kolegy.

Na jedné terapii se mi vybavilo obrovské trauma z dětství, které bylo do té doby potlačeno. Ovšem i přes jeho potlačení mě celý život trauma ovládalo. Roky jsem bojovala s pocity, jejichž příčinu jsem nedokázala najít — což bylo extrémně frustrující a jen to podporovalo moje přesvědčení o tom, že jsem „k ničemu".

Dlouho jsem nerozuměla tomu, proč se mi dějí věci, které nedokážu ovlivnit: nepochopitelné výbuchy emocí, ohromné pocity studu bez důvodu, stavy „zamrznutí", kdy moje tělo — ačkoli vnitřně prožívalo obrovskou paniku — se nemohlo paralýzou ani pohnout, ani křičet. Pocit odpojení od těla a neustálý strach a vnímání nebezpečí na každém rohu.

Až později jsem pochopila, že všechno má svůj vzorec. Tělo si pamatuje. A komunikuje. Ne proti nám. Pro nás.

Když se trauma na terapii znovu objevilo, vše, co jsem potlačila, vyplulo na povrch. Úzkosti, nekontrolovatelné záchvaty pláče, nespavost, nechuť k jídlu, ztráta smyslu života. Místo hledání pomoci jsem se snažila dělat, že se „nic neděje", abych nikoho neobtěžovala. Abych neukázala, že jsem to nezvládla. Vyčerpala jsem se úplně. Za tři měsíce jsem zhubla 12 kilo. A nebudu lhát — párkrát jsem si přála radši umřít, než se potýkat s touhle bolestí na duši i na těle, od které nešlo utéct.

Nakonec jsem se rozhodla, že to nevzdám. Začala jsem krok po kroku opečovávat své tělo. Poslouchat ho. Poslouchat sebe. Postupně jsem se učila být s nepříjemnými pocity — ale jen do té doby, abych je zvládla, ne aby mě pohltily. Tím se zvyšovala moje tolerance k bolesti, která vedla k tomu, abych se mohla uzdravit.

Pochopila jsem, že veškeré tyto bolesti nejsou nepřítel, ale volání o pomoc a uzdravení. Začala jsem se do hloubky zajímat o traumata, jejich dopad na nervový systém, celkové fungování těla a mysli. A výsledek? Dnes žiju život, ve kterém rozumím svému tělu a jak se mnou komunikuje. Klidnější. Vědomější. Skutečný.

Tohle kdybyste mi řekli, když jsem ležela v posteli, paralyzovaná a chtěla jsem umřít — nevěřila bych. Nebyla to jednoduchá cesta. Ale stála za to. A právě proto jsem dnes tady.

Máte otázku? Potřebujete nasměrovat? Nebo jen cítíte, že je čas něco změnit? Ozvěte se. Věřím, že sílu k uzdravení máte už v sobě — já vám jen pomůžu ji znovu objevit.

Ať už se cítíte jakkoli, vězte, že máte v sobě sílu překonat to, co vás tíží. Dovolte si cítit, uzdravovat se a znovu objevit radost a rovnováhu. Jste na správné cestě. Nejste na to sami.